Pamír 2018 (den 15) Jak jsme spali u ženy, která zametala jabloňové lístky

Odjíždíme. Je to zvláštní pocit. Směsice pocitů. Chce a nechce se mi. Chci už sedět v bydlíku, koukat na míhající se obrázky za oknem. Bydlík je domov. Místo, kde je mi fajn. Ale nechce se mi loučit. Se Zubejdou, s tím místem tady, s tou obrovskou vrbou…to ti nejspíš nevysvětlím. Jsem tu naposledy? Už to tu nikdy neuvidím? Asi. Odjíždím se smutkem i velkým očekáváním.

Ten kus cesty, který nás čeká – znamená dojet k místu obratu. Tam se naše cesta otočí. Bod, ze kterého už se budeme jen vracet. Ishkashim. Město. Bude to město? Poučená z Murghabu tuším, že to všechno bude jinak. Rozhodně jinak, než si dokážu představit.

Ten kus cesty, který nás čeká – je ten, na kterém se tenkrát Jarda rozbil. A Izi rok potom zabil. Iziho znám jen z vyprávění. Jeden z Poláků, který to otočil v Afgánském udolí u hranic s Tajikistanem a jel mu pomoct. Proč? Težko říct. Prostě protože slyšel, že tam nějaký Čech skončil rozlámaný na mraky. 

Možná je to celé bláznivina, ale číhám na každou zatáčku, jestli Jarda řekne: “Tady to bylo.” Hledám malý pomník Iziho, jen mu v tichosti říct: “Ahoj a díky.” Cesta ubíhá. Občas nějaké to městečko nebo vesnička. Úzká silnice, na jedné straně sráz, na druhé řeka. A jako na dosah ruky Afganistan. Pořád tomu nemohu uvěřit. Je tak blízko, na dosah ruky. Řeka není nijak široká. Nevím, proč jsem si vždycky představovala, že je obrovská, široká a divoká. Je jen divoká. Peřeje vaří a kalí vodu. Dívam se z okna, hlavu otočenou doprava. Hltám druhý břeh a přemýšlím, co by se stalo, kdybychom jeli po té cestě na druhé straně. Nic. Vůbec nic by se nestalo. Stejné hory, stejná silnice, stejné nebe…žádní lidé. Rovnám si v hlavě obraz Afganistanu – té nebezpečné, válkou zdevastované země, kde za každým kamenem číhá příslušník Al-Káidy. Je mi jedno, jestli ty se tomu doma směješ. Klidně můžeš. A určitě jsou tady oblasti, které nijak bezpečné nejsou. Jenže je to v těhle zemích někde jinak? Jen se o nich nemluví. Jen o jejich bohatství ještě není zájem, jen ještě neexistuje záminka. 

Jarda si nemůže vzpomenout. Bylo to za vesnicí, za zatáčkou a bylo tam 100 metrů jemného písku. Jenže tady to všude vypadá stejně. Ani pomník Iziho jsme nenašli.

Pociťuji nervozitu a napětí mezi námi – nebo se mi to jen zdá? Jarda to místo najít nechtěl, nechtěl se v tomhle slova smyslu vracet – já ano. Chtěla jsem si na to místo stoupnout. Nadechnout se tam, uzavřít to a dokončit skládačku svého “výletu” za ním do Dušanbe do ruské vojenské nemocnice (ale o tom nejspíš někdy jindy, jestli vůbec).

Je to pryč. Už jsme daleko. Na chvíli mě zaplaví prázdnota. Ale cesta pokračuje. Tady nikdy nezůstaneš dlouho stát v jediném bodě. Ani doslova, ani obrazně.

Přeskočím ten zbytek dne, protože bych pořád dokola popisovala hory, soutězky, srázy, řeky, horské štíty na obzoru, bíle mraky a tak neskutečně modrou oblohu, že by impresionista tiše záviděl.

Začíná se stmívat. Ještě nejsme v Ishkashimu a někde přespat musíme. Jasně v bydlíku, to tě taky napadlo, že jo? Jenže tady není, kde bydlíka zaparkovat. Nic se nemění: vlevo skály, vpravo řeka a mezitím ta úzká silnice, po které jedeme. Vjíždíme do vesničky Darshai a zahlédneme cedulku Homestay. Moc možností na výběr nemáme. Tohle je vlastně ta jediná. A tak zajíždíme udusanou uličkou k železným vratům. Kolem vybydlené domy, zbořené zdi zahrad…Nemám dobrý pocit. Vůbec nemám dobrý pocit! Vcházíme dovnitř. Stojíme na malém čtvercovém dvoře. Rostou tu čtyři jabloně, vlevo je malý domek, vpravo také, v rohu vyvýšené odpočívadlo s kobercem. Z domu vyjde malá, štíhlá žena, silný pletený svetr vypadá težší než ona, šátek pečlivě uvázaný. Za sukni se jí drží dvě malé děti, trochu umolousané, trochu usmrkané…prohlížejí si nás. Fouká silný vítr, víří prach a listí a nám je zima.

Domlouvám cenu. Je vysoká. Tolik dát nemůžeme. Trochu se mi uleví, protože to znamená, že nastartujeme auto a pojedeme pryč. Nejedeme. Nejde jet ve tmě dál. Navrhuji cenu za dva dospělé a dítě zdarma. Žena na mne nechápavě kouká, protože je přece samozřejmostí, že za dítě se tady nic neplatí. Připadám si jako pitomec. Teď nechápavě koukám já.

Její manžel Jardovi ukazuje koupelnu s teplou vodou. Se mnou nemluví. Neexistuju. Nejsem tu. Vyhovuje mi to. Nechci tu být, nechci být s těmihle lidmi… Mně žena ukazuje velkou místnost, ve které budeme spát a toaletu. Toaleta je samozřejmě dřevěná kadibudka za zdmi dvora, kousek ve svahu za potokem, který kolem domu teče. A koupelna – je místnost podobná té v Murghabu. Velká várnice s vodou, kovový kbelík na polévání. Nakonec se ani nekoupeme. Voda není moc teplá a nám je pořád zima.

Ve velké místnosti, kde máme spát, je ještě jeden muž. Rakouský učitel matematiky, který sám cestuje po světě. A pak o tom vypráví svým studentům. Ujišťuje nás, že spát bude v místnosti vedle. Myslím, že hned poznal, co se nám honí hlavou, když jsme ho zahlédli. Chvilku si povídáme, čekáme na večeři. A Jardovi začíná být zle. Vyndávám léky na nevolnost, všechny možné a nemožné střevní potíže a dávkuju mu to v řádných porcích.

Večeři nikdo z nás nedojí. Lezeme pod deky a já s Járou usínám. Jarda proběhá noc do kadibudky se silnýma křečema.

Vypadá to, že tenhle příběh není o ničem důležitém. Jen popis dalšího kusu cesty, který vypadá stejně jako všechny ty předchozí “pamírské kusy cesty”. To nejdůležitější přišlo ráno. To, proč o tom má smysl vůbec psát. To, co se mi zarylo do paměti.

Je pět hodin ráno. Cítím se docela odpočatá. Musím vylézt z teplých peřin a odskočit si. Když otevřu dveře, vidím zase ten dvůr, kterým profukuje vítr, listy se honí do kolečka jako když pes honí svůj ocas, stromy za dvorem šumí a šustí, chlad mi rychle leze pod svetr a ona tam stojí. Ta útlá, malá žena ze včerejšího dne stojí nahrbená nad koštětem z proutí a soustředěným pohybem zametá dvůr. Nevidí mne, stojí otočená zády. Zametá ušlapanou hlínu z jednoho rohu do druhého. Zametá jabloňové lístky. Když je hromádka dost velká, jde si pro plastový kýblík a hrne listy do něj. Má už skoro celý dvůr uklizený. Starší dítko za sukní. Vítr znovu a znovu žene prach a shazuje listy z jabloní a z vysokých stromů za dvorem. Proč to dělá? Než dokončí celou práci, může začít znovu. Přepadne mne silný pocit zbytečnosti. Možná to není to správné slovo. Není to zbytečnost, spíš zoufalství. Divné, nikdy nekončící, prázdné, studené zoufalství. Vidím ji – pořád ji vidím. I ten její silný dlouhý svetr. Jak se tiše pohybuje v oblaku prachu. Prožije celý život na tomhle dvoře. Každé ráno, den za dnem, ho od půl páté bude zametat. A její děti s ní. Když po dvoře přecházím k zadním vrátkům, abych vyšla ven ke kadibudce, cítím se provinile. Že si odjedu. Že se vrátím domů. Že se zase usadím ve svém bezpečném teplém životě. Že její život byl pro mne jen střípek dobrodružství…že jí po tom dvoře šlapu. Jako kdyby měla čerstvě vytřeno a já se po podlaze prošla v botách.

Dívka v Murghabu, Zubejda v Khorogu, tahle drobná žena v Darshai a těhotná žena s chlebem v ošatce u jezera Karakul – čtyři (moje) nejdůležitější ženy na cestě do Pamíru a zpět.

A teď už se mi ani nechce psát, o čem všem jsme si při společné snídani povídali s rakouským učitelem…


Tahle cesta trvala přesně 40 dní. Projeli jsme 14 zemí a ujeli skoro 19000 kilometrů 22 let starým Mitsubishi L300, kterému říkáme „bydlík“. A jsme tři: já, můj muž Jarda a náš 10-letý syn, kterému pro změnu říkáme Prcek.


Fajn čtení? Sdílej ho s přáteli…komentuj ho…napiš mi…
RSS
Sdílej
Tweetni
Sdílej

8 komentářů u “Pamír 2018 (den 15) Jak jsme spali u ženy, která zametala jabloňové lístky

  1. Leuško-super super
    Pekne u kavičky čtu nahlas a manžel pěkně poslouchá a oběma se nám to moc líbí.
    Dekujeme a fandíme a těšíme se.

  2. Dobrý večer, mám ty podobné pocity provinění, že si žiji docela klidný a krásný život v podstatě v přebytku materiálních věcí. Jídla, vody, že se nemusím, jakoby vlastně koukat do zdi. Žiji krásný rodinný život, své duševní potřeby mohu ,kdykoliv uspokojit v divadle, hudbou, čtením, vlastně i tou často pitomou TV a netem. Někdy na začátku našeho podnikání v roce 1990, jsem zažila asi rok, kdy se z fin. důvodů nedalo dělat nic jiného, práce mi nedovolila, snad ani kouknout z okna, nutné činnosti, při kterých jsem tupě zírala do zdi, byly ubíjející. V té době, bez možnosti úniku a nevěděla jsem jak dlouho to bude trvat, ale věděla jsem, že k úspěchu podnikání to vydržím. Proto si umím docela dobře představit takový dvůr plný okvětních lístků. Mě se naštěstí, dalších mnoho let vydařilo, docela si užívám výsledků, dávného, tvrdého podnikání. Sice mám také starosti, snažím se je zatím bez výsledku řešit, ale není to život v ohradě , mohu se věnovat spoustě nádherných věcí. Vaše psaní se mi moc líbí a mám u obou z Vás pocit, že Vás dlouho znám i když se neznáme vůbec. JB

    1. Dekuji. Za ten dlouhy otevreny komentar. Mame “neomezene” mnozstvi moznosti. Myslim, ze jsme se narodili “pod stastnou hvezdou”. Zametat okvetni listky je pro nas obraz. Pro jineho realitou. Na tu zenu NIKDY nezapomenu.

    1. Markéto děkuji! 🙂 Registrace proběhla, takže od teď vždycky – jako první to máš v mailu 🙂 A já jen doufám, že i ostatní témata se budou dobře číst…výzva :-))

  3. Ahoj Leo, krásně napsáno. Rozplakalo mě to a uvědomila jsem si opět sílu okamžiku a hlavně to, jaké mám štěstí a za co vše mohu děkovat Bohu či komukoli jinému. Víc netřeba dodávat. Vaši cestu jsem hltala na Facebooku a těším se na tvé další zápisky. Můžeš mi prosím také posílat upozornění do mailu? Děkuji.

    1. Maruško, děkuju.
      Slibuju, že tuhle cestu opravdu dopíšu 🙂
      Jinak mrkni asi do spamu – nebo ještě jednou do doručené pošty – musíš totiž potvrdit, že jsi mi mail poskytla skutečně ty. Jinak proces neproběhne celý a maily s články ti hodit nebudou.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Začněte psát hledaný výraz výše a stisknutím klávesy Enter vyhledejte. Stisknutím klávesy ESC zrušíte.

Zpět na začátek