Pamír 2018 (den 11 ještě pořád) Jak jsme měnili kolo v nadmořské výšce 4500

…”Píchli jsme.”
“Ne!”
“Jo!”Neeeeee, křičím jen uvnitř své hlavy. Píchli jsme. Jo. Fakt jsme píchli. Proč? Fakt proč??? Proč ne.

Prostě tak. Proč nezkusit, co vydržíte. Chtěli jste sem? Tak tohle je Pamír. Užijte si to. Nemohli jste si myslet, že tudy jen tak projedete, budete si fotit a myslet si, ze prostě paráda. Ne, to jste si nemysleli…Nooo, ty jsi naivka!

Slunce praží. Kdo by rano věřil, že odpoledne tu bude takové vedro? Pořád rozdýcháváme každý krok, každý pohyb. Všechno je obrovská námaha.

Mezitím zastavují dva motorkáři. Němci. Ženská a chlap. Žádní junioři. Sundávají helmy, podáváme si ruce, ptají se, jestli je všechno ok, jestli mohou pomoct, jestli všechno máme…Nemohou nám reálně nijak pomoci, takže říkáme, že “dobrý”, že to nějak uděláme a že nic nepotřebujeme. Loučíme se, máváme, odjíždějí…Bylo to příjemné rychlosetkání. Fajn pocit, že tady se lidi ve štychu nenechávají.

Sundat hever ze střechy, zvednout auto. Sundat kolo, zalepit, nafouknout kompresorem…leje z nás pot. Mám pocit, že tohle neustojím. Začnu křičet, brečet, otočím se a půjdu domů. Dobře, ještě teda ne…
Kompresor nefunguje. Hledáme, kde je chyba. Nikde, prostě nefunguje.
Tak to je fakt špatné…

Prcek vyleze dost v pohodě z auta: “No a proč tam nedáme tu rezervu, co vezeme celou dobu s sebou?”
Podíváme se s Jardou na sebe. No jo, proč tam nedáme tu rezervu???
Vylézt na zadní dveře, sundat bágly, sundat plné kanystry, sundat těžké kolo…nasadit, utáhnout…zalepené kolo zvednout na zadní dveře, připevnit kanystry, bágly, uchytit pod síť…
Všechno nářadí uklidit, nic tu nenechat.
Vedro, zadýchanost, nateklé sliznice…ale jedeme. Dál. Dál do Pamíru k jednomu z jezer…kde se třeba vykoupeme…Naivko.
A navíc teď – TEĎ – jsme si vybrali všechno, co šlo. Ted už jen to dobré.
Naivko…
Jezero míjíme. Nezastavujeme, cesta k němu nevede nebo my ji prostě nevidíme. Krajina má zvláštní barvu, jako kdyby na ni dopadalo měsíční světlo. Možná jsem v obrazu od Dalího nebo v nějakém surrealistickém filmu. Je to tak atypické. Nedokáži popsat jak, prostě snové…sci-fi.
Jenže my řešíme, že bydlík pořád dobře netáhne, motor se přehřívá a výfukové plyny cítíme uvnitř auta. Jarda zvažuje, jak přetěsnit turbo, jak nastavit předvstřik…jak udržet bydlík na silnici. Po buldozeru tu zůstaly pravidelné rýhy a i když máme zapnutou ctyřkolku, jsme skoro pořád ve smyku.
Až dojedeme k jezeru Karakul, najdeme mechanika, odpočineme si…
Naivko…
Ve vesničce u jezera žádný mechanik není. Chudoba lidí, domy…zase mi to leze pod kůži…nemůžu ani fotit. Nechci. Přemýšlím…
Mistní radí jet ještě dál, do Murghabu, “tam je všechno”. To je druhé největší město v Pamíru.
Jenže “všechno” pro ně a “všechno”, nebo alespoň “něco” pro nás, jsou dva diametrálně odlišné světy…
Když velmi unavení, s prázdnou nádrží a bez peněz, vjíždíme do Murghabu, v naději, že vyřešíme některé své problémy, vidím zrezlé kontejnery místo domů…
Bože můj, ty jsi na tyhle lidi úplně zapomněl!!!


Tahle cesta trvala přesně 40 dní. Projeli jsme 14 zemí a ujeli skoro 19000 kilometrů 22 let starým Mitsubishi L300, kterému říkáme „bydlík“. A jsme tři: já, můj muž Jarda a náš 10-letý syn, kterému pro změnu říkáme Prcek.


Fajn čtení? Sdílej ho s přáteli…komentuj ho…napiš mi…
RSS
Sdílej
Sdílej
http://www.leawinterova.cz/2018/09/17/pamir-2018-den-d11-a-ty-dalsi-jeste-porad/
Tweetni
Sdílej

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Začněte psát hledaný výraz výše a stisknutím klávesy Enter vyhledejte. Stisknutím klávesy ESC zrušíte.

Zpět na začátek