Pamír 2018 (den 10) Jak jsme prostě nemohli dál

“Na vrchol žádné zkratky nevedou”, řekl E.Viesturs, jeden z nejvýznamnějších horolezců posledních let. Myslím, že nikam nevedou žádné zkratky, ani do pekla. Jsou jen cesty. Lehčí, těžší a ty, které tě přetaví.

A taky si myslím, že každá skutečná krása obsahuje prvek krutosti.
Víc bych ani o Pamíru napsat nemusela.
Žádné zkratky jsem nečekala, ale buhví, že ani to, že to bude tak težké, tak krásné a tak nemilosrdné.
Chtěli jsme vjet do Tádžikistánu hraničním přechodem, který běžně turisté nepoužívají. A když jsme k němu dojeli, bylo jasné proč – je jen pro přechod Tádžik-Kyrgyz. Takže se otáčíme, jedeme velký kus cesty zpátky a pak odbočujeme na rozmlácenou silnici k jinému hraničnímu přechodu. Ztrácíme potřebný čas, ale proč o tom vůbec přemýšlet, stejně to nejde jinak. Sami si otvíráme hraniční bránu, popovídáme s celníky, Jára nalepí na jejich trezorovou skříň nálepku s bydlíkem a českou vlajkou, zaplatíme eko-poplatek za auto a vjíždíme do 17km úseku NIKOHO. Přijde první stoupák, bydlík funí, netáhne, vypouští oblaka černého dýmu, ohřívá se, přehřívá a vaří…syčí pojistný ventil. Vyskakujeme z auta…z bydíka tečou proudy horké vody…takhle to nepůjde. Musíme vyměnit turbo. Teda Jarda musí vyměnit turbo. Jen asistuju v duchu – podej, podrž, najdi, koukej, kam to spadne, drž, ať to nespadne…Je zima. Je opravdu zima. Prcka balím v autě oblečeného do nejteplejšího spacáku. Oblékám na sebe všechno teplé, co mám: kalhoty, mikinu a bundu. Jarda jen v mikině, protože s bundou by nic pod autem neudělal. Začína se stmívat. Ne, stmívat ne. Dešťové mraky zatemnily oblohu. Fučí, vítr žene kapky deště a nad vrcholky vetší a vetší temno. Tohle není dobré. Jarda se snaží dělat všechno tak rychle, jak to jde a přitom zůstat soustředěný. Klepe se. Já taky. Do hlavy se mi dostává scéna z filmu Everest. Rob Hall se snaží dostat na laně vyčerpaného Dugga k Jižnímu sedlu. Spouští ho přes obrovský kus skály, blíží se bouře, blýská se čím dál blíž, on řve: “Tak dělej, Duggie!”, a v tu chvíli ho zasáhne sněžná bouře. Divákovi je jasné, že to je začátek drsného konce…Jenže já na nikoho neřvu, neblíží se taková bouře, nejsme v 8tis nm…ale ten pocit, ten pocit je nějak takový.
Turbo je vyměněné, leje, je nám zima, házíme nářadí, součástky a všechno, co bylo vyndané venku na hlíně dovnitř do auta – není tu k hnutí…Jarda se třese zimou. Doděláme drobnosti, startujeme, pouštíme topení naplno a modlíme se, aby tohle turbo fungovalo líp.
Další výjezd, další serpentiny…to nedáme. Jarda na ctyřkolku projíždí vracečky tak rychle, jak to jde, aby udržel rychlost a bydlík táhnul a nepřehříval se. Silnice vyjetá katrpilárem, bez svodidel, bez asfaltu…srázy dolů a nahoru další a další vracečka. Jsme tam! Jsme nahoře. Bydlík má dost. My svým způsobem taky. Začíná se skutečně stmívat. Ještě pořád jsme v území nikoho. Nadmořská výška kolem 4500 nm. Dneska už na hranici s Tádžikistánem nedojedeme. Před námi je brod s rozvodněnou řekou, strženým svahem na obou stranách. Za řekou stojí kamion, čeká do rána. Blokuje cestu.

Bolí nás hlava, po pár krocích lapáme po vzduchu a pořád je nám zima. Dobře, přespíme tady, vytopíme bydlík a ráno uvidíme. Spát budeme naštosovaní na dolní posteli, Jára uprostřed. Nic z oblečení nesvlékáme. Noční nebe je překrásné. Poseté miliony hvězd. A mrazivé. Chvíli si ještě povídáme, vypínáme motor a lezeme do spacáků. Mně po něj začnou hopsat světýlka a tak zkoumám “odkud to je?”. Odraz od řetízku? Odraz od hvězd? Hledám nějaký zdroj světla…marně. Že by nějaká místní světluška? Tak jasně, že je to blbina, ale zkusit se to musí. Ptám se kluků, jestli to vidí taky. Jarda ne, Jára něco zahlédl. Fakt to nevidi. Kdykoliv se pohnu, jsou tam. Malá neposedná světýlka, jen se objeví, jsou pryč. Koukej, když přejedu rukou po spacáku…mihotá se tam! Sama sobě říkám: “Hele, spi, to je jedno, co to je…” Ještě se nějakou chvíli snažím světýlkům ve spacáku přijít na kloub, ale pak to vzdávám. Je mi zima. Fakt zima. Jára už spí. Dávám přes něj spacák a ruku. “Prosím, ať jemu není zima…”
V noci musím čúrat. Ihned se rozklepu ještě vetší zimou, drkotají mi zuby a nemůžu to ovládnout. Bolí mi hlava, pořád, a dodáchávám, co to jde…ale to nebe!!! To bys měl vidět! Jen zvednout hlavu a chvíli jen tak být. Nejde to vydržet.
Zalézám do auta, chumlám Járu ještě víc do spacáku a už toho moc nenaspím. Světýlka mne rozčilují a nemohu se ohřát. Když strčím hlavu do spacáku, chybí mi vzduch uplně a tak ji udáchaná zase strkám ven. Nos i tváře ledové…nejde spát. Ráno…ráno bude líp…snad, doufám, věřím…
(A během toho, co to píšu a je den 21 kdesi v Kazachstánu, nám najednou nejde nastartovat – baterie nedobíjí, možná je to ale alternátor a po zevrubné prohlídce možná starter…takže k psaní se dostanu zase…někdy…)
(…Něco napsat a něco vystavit tu často znamená rozdíl několika set kilometrů – takže aktuálně Bajkonur podruhé, před námi 700km Kazachstánské pouště. Den 25.)


Tahle cesta trvala přesně 40 dní. Projeli jsme 14 zemí a ujeli skoro 19000 kilometrů 22 let starým Mitsubishi L300, kterému říkáme „bydlík“. A jsme tři: já, můj muž Jarda a náš 10-letý syn, kterému pro změnu říkáme Prcek.


Fajn čtení? Sdílej ho s přáteli…komentuj ho…napiš mi…
RSS
Sdílej
Sdílej
http://www.leawinterova.cz/2018/09/15/pamir-2018-den-d10/
Tweetni
Sdílej

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Začněte psát hledaný výraz výše a stisknutím klávesy Enter vyhledejte. Stisknutím klávesy ESC zrušíte.

Zpět na začátek