Pamír 2018 (den 1, 2) Jak nás málem nepustili do Ruska

Srnkou v Čechách to začalo, v Litvě pokračovalo…v Lotyšsku pak čápama na silnici…a teď v Rusku losem u dálnice. Ale to jsem to vzala dost zkrátka. Litva je moc hezká země, Lotyšsko ještě hezčí.

Lesy, pastviny, občas pár domů, občas město jak ze 30.let a zlaté éry velkotovárníků – červené cihlové domy, zachovalé, obydlené, opustěné a k tomu “nízke socialistické ubytovny” pro dobré soudruhy. Tři kostely na jedné křižovatce – jeden pravoslavný se zlatými kopulemi, jeden katolický ve strohém asketickém kamenném stylu, jeden v současném stylu – tři podoby adorace jednoho a téhož boha. Má to kouzlo. Má to sílu.
Uháníme, frčíme dál…den přechází v noc. O půlnoci je pořád světlo. Snad náznak polárního dne. Nebe je bez mráčků, ale je tolik světla, že hvězdy vidět nejsou. Ještě než usnu vedle Járy, mám pocit, že světlá noc plynule přešla ve svítání.
…a Jarda pořád řídí. Pustil mě k volantu jen na dvě hodiny. “Jako spolujezdec se prostě nudím…”
K ruským hranicím přijíždíme před polednem. Žádné kolony, žádné uzavírky jako před rokem na Gruzinsko-ruské hranici. Podléháme optimismu a na dotazy jiných řidičů máváme vyplněnou celní deklarací a říkáme: “Jasně, máme.”
Na první kontrole naštvaná celnice obrátí oči v sloup a vztekle vzkazuje kolegovi, že nám nedal jakousi “vstupní a výstupní doložku”. Čekáme, poslušně vyplňujeme…dáma vše nascanuje a pošle nás “o dům dál”. Čekáme ve frontě, opět optimističtí, že teď už to bude ok a že to nebyla naše chyba. Další dáma, o stupeň víc vzteklá než ta první, nad naší celní deklarací nekompromisně spustí, kolik máme aut, co to jako má být, kde je doklad o převodu auta…a tak dál a tak dál. Marně vysvětlujeme, že to, co drží v ruce, je úředně notářsky ověřené povolení k řízení firemního automobilu. Vypadá to, že do Ruska se nedostaneme. Dáma stupňuje svůj tlak, autoritu a nepříjemnost. A pak…“Vždyť vy už jste tu vloni byli! A s tím samým autem! Aha…” Začne zlehounka povolovat. “Promiňte, vy jste Češi. Spletla jsem si pasy…Tady krasopisně dopište tohle, sem napište tamto, tady to opište…počkejte, půjčím vám svou propisku, ať to vypadá stejně.” Já píši, opisuji, dopisuji a Jarda jde s dámou a dalšími celníky kontrolovat auto. Mohli nám vyházet a zabavit skoro všechno jídlo, zabavit doutniky, tři plechovky piva i toho Jagera, zabavit některe důležité léky, rozpárat ty dva plyšáky, co vezeme – hlavně toho obrovského boxera, ktereho jsme na cestu dostali od Jitka Fismolová a Sandy Pce, protože ten je dost podezřele zabalený v nepromokavém pytli a chycený pod sítí uvnitř rezervy na zadních dveřích…nic z toho neudělali. Smáli se, že máme motor pod sedačkama a nemáme ho pod kapotou, zajímali se o nápisy na oknech a když se dáma vrátila, řekla mi slovo od slova, co mám napsat na dokument, který dá úředně do pořádku to, že Jarda řídi auto své vlastní firmy.
“Můžete jet.”
Poděkovali jsme asi třikrát, zabouchli dveře auta a vjeli do Ruska.
Na první kafe za tři rubly (obě kafe za tři rubly dohromady!) hned za hranicí.
(No a jestli máš pocit, že to s dámou na hranicích bylo vyřízené za pět minut, tak nebylo. Pod dvě hodiny čistého času jsme to nedali a řidiči ve frontě za náma už se na nás ani neusmívali, natož aby se na nás podívali. Jak odsekla dáma hned na začátku jednomu zvídavému řidiči: “TOHLE – myslela nás – bude na dost dlouho!”)


Tahle cesta trvala přesně 40 dní. Projeli jsme 14 zemí a ujeli skoro 19000 kilometrů 22 let starým Mitsubishi L300, kterému říkáme „bydlík“. A jsme tři: já, můj muž Jarda a náš 10-letý syn, kterému pro změnu říkáme Prcek.


Fajn čtení? Sdílej ho s přáteli…komentuj ho…napiš mi…
RSS
Sdílej
Sdílej
http://www.leawinterova.cz/2018/09/11/pamir-2018-den-d1-a-d2/
Tweetni
Sdílej

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Začněte psát hledaný výraz výše a stisknutím klávesy Enter vyhledejte. Stisknutím klávesy ESC zrušíte.

Zpět na začátek